Text: Petr Kalandra
Špitál u sv.Jakuba
Vstoupil jsem do baru, jako obvykle,
na první pohled poznal jsem hned,
že něco podivnýho visí tady v ovzduší,
jako když ve whisce rozpouští se led.
Po mé levici stál starej Joe McCweeny,
kalným zrakem prohlížel si nás,
když dopil všichni v baru naráz ztichli
a ticho proříz jeho roztřesenej hlas. (a povídá):
Když jsem přišel do saint James Infermery,
uvidím hned ženu svou,
ležet přikrytou bílou plachtou
a jakoby se zdálo na pohled blaženou.
Chyt jsem hned na chodbě doktora,
povídá, že je to s ní hrozně zlý,
a tak letím zpátky, jenže bylo pozdě,
mrtvá leží na stole.
Šestnáct černejch koní
a jen jeden z nich má obtěžkanej hřbet.
Šestnáct žen jde za nima
a jenom jedna z nich už nevrátí se zpět.
Až jednom umřu, chci slyšet holky zpívat
a nechci slyšet vůbec žádnej pláč
a jen jazz band ať Pánu Bohu poví,
kdo k němu přichází a co jsem vlastně zač.
Tak jste slyšeli celej můj příběh,
vážně nevím, co dál bych měl říct vám,
až se vás zeptaj, proč tolik piju,
tak řekněte že jsem prohrál vše co mám,
že třeba v kartách jsem prohrál vše co mám,
...že v kartách - jsem prohrál - vše co mám.